10 ... 9 ... 8 ... 7 ... 6 ... 5 ... 4 ... 3 ... 2 ... 1 ...

Bohužel naposledy jsem viděl Petra Muka vystupovat loni na Plese severočeských patriotů v Ústí. Chtěl jsem tam s ním mluvit o chystané desce „V bludišti dnů“, ale nešlo to. Odzpíval vše dobře, ale podle kolegů nebyl v psychické pohodě. Následující dosud neuveřejněný rozhovor vznikl během našeho setkání v Ústí ještě dříve. Tehdy byl Petr Muk z chystané desky a spolupráce s kapelou Decline plný optimismu a nadějí. A k interview, které mělo na povídání loni navázat, už bohužel nikdy nedošlo. Maniodepresivní psychózou trpící zpěvák Petr Muk zemřel 24. května 2010 ve věku pouhých 45 let.. Přesto byl v Českém slavíkovi 2010 na 8. místě. A kdo na něj chce mít vzpomínku úplnou, měl by si pořídit knihu „PETR MUK: Víc než jen obyčejný smutek“ (Daranus 2010) a CD/DVD kolekci „PETR MUK/ KOMPLET 1997 – 2010“ (8 CD + 1 DVD, EMI Czech, říjen 2010).

Petře, členové legendární skupiny Oceán – samozřejmě včetně vás – se po letech opět sešli v září 2008 na pražském křtu knížky textaře Petra Honse „44 + čtyři blízké životy“. Jak jste se na ten večírek těšil?
Hodně. Věděl jsem, že to bude hodně příjemný večer. Ale žádná nostalgie – jen mejdan. Že se spíš jeden druhému budeme smát, jak vypadá. Už dlouho jsme se neviděli.

Odkdy vlastně znáte Petra Honse?
Petra Honse jsem v roce 1984 poprvé zažil jakožto básníka, když četl mojí bývalé ženě na Kampě na takových schodech svoji první poezii. Poznal jsem ho a díky tomu jsem se rozhodl ho oslovit, aby textoval písničky Oceánu.

Řekněte, žil tehdy svou poezií?
Já vím, že psaní poezie pro něj bylo možná víc než psaní textů. Protože psát texty na muziku je svazující záležitost. On má spoustu nádherných básnických obratů, je to nádhernej básník. Nám pomohl s Oceánem i se Shalomem, vlastně díky němu jsme měli skvělé texty. Když vyšla knížka jeho básní i textů, a k ní bylo přiloženo i CD s mými písničkami na jeho texty, byl to jeho první počin.

Víte, čím se živí?
Dělá kulisáka – neboli, jak se dnes říká, jevištního technika – v budějovickém divadle. A tam má dost času – mezi tím, než je další přestavba kulis, aby se zabýval sám sebou. Aby to, co v něm je, dostal na papír.

Jak vidíte šanci, že by se slavný Oceán ještě někdy vrátil? Ten klasický, vy čtyři... ze křtu?
Já myslím, že v tuhletu chvíli určitě ne. Skončili jsme v roce 1992 na tom, že jsme my – já a Petr Kučera – kromě písně „Jeden den“ psali veškerý repertoár Oceánu. A v devadesátým druhým v Šumperku se řeklo, že pokud bratři Vozáryové nepřijdou s nějakými novými skladbami, tak nemůžeme obnovit Oceán. Já už své písně, které píšu, chci využívat v rámci sólového projektu. Ale rád si klidně někdy zazpívám...
Ale musím na druhou stranu říct, že jsem nedávno poslouchal všechna alba Oceánu v autě, která vyšla na Slovensku jako trojalbum Dávná zem, Pyramida snů + 1 a 1/2, tak v té době to bylo skvělý. Dneska bych to ale všechno dělal jinak, za sebe...

Už by to „staré“ nebylo ono?
Ne nebylo ono. Je to dobrý, je to dobový, ale pokud bychom s tím měli jít někdy na pódium, tak by to chtělo jednoznačně znovu zaranžovat. Na rozdíl od Depeche Mode, kteří neustále vydávají desky a na koncertech se objeví jeden dva singly z nového alba, tak se nepřetrhla ta nit. Ale od roku 1992 už je to strašně dlouhá doba a bez natočení nové desky a tak dále si myslím, že to není možný.

Přesto by to stálo za to zkusit. Fanoušci i gramofonový průmysl by nové album Oceánu přivítali, ne?
Dnes je to v tom gramofonovém průmyslu daleko těžší, než to bylo tenkrát. Životnost každého nosiče je kratší, meziroční pokles nosičů v České republice je třetinový – to je prostě katastrofa! Ti, co vyhráli novou verzi SuperStar, prodávají kolem 1800 kusů, Jarek Nohavica, což je opravdu počin, prodal myslím 8000 nosičů... A když se člověk podívá na prodeje IFPI, tak vidí, v jakém jsme svrabu – ve svý podstatě. Nás živí koncerty, zpěváky muzikály a pokud někdo byl jako Vozáry, a dělal ještě i reklamu, ani tam už to není jednoduchý.

Přesto – co chystáte vy sám?
Mám nového kytaristu i baskytaristu, členy kapely Decline, která hraje coververze od The Cure, Depeche Mode a tak. Luďka Fialu znám léta, máme hodně společného v různých oblastech, takže jsem byl rád, že jsem takového kytaristu našel. A už teď vidím posun v soundu. V diktafonu a mobilu mám hodně nových demáčů, začínáme je zkoušet. Ta kapela zní dnes kytarověji, ale pořád tam bude využití syntezátorů. Dnes i Depeche Mode využívají kytaru, U2 už syntezátory méně. Prostě se to míchá, využití elektroniky s kytarovou muzikou. To je, myslím, i můj případ. První deska byla hodně kytarová...

A dost pěkná...
...pak to byl víc synthi pop a teď pokračujeme dál. Viděli jsme ohlasy na festivalech, recenze v Rock and Popu byla skvělá... Tak nás to těší a baví. A hlavně jsem se vrátil do zkušebny, jako kdysi s punkovým Duralem a jako když jsme začínali s Oceánem. Když jsme pak jezdili turné, připravovalo se to v kulturácích a tam právě vždycky přibyly do našeho koncertního repertoáru ty singly, jen pár novinek a nějaký úpravy skladeb. A už jsme neměli čas žít ve zkušebně. Ale to si myslím, že je základ každé kapely k tomu, aby mohlo vzniknout něco nového. Každý z těch členů do ní přinese nějaké nápady, ale to ve studiu nikdy neuděláte. Na to není čas.

Takže opět ve sklepě?
Jo, jsme zavřený ve sklepě bez oken, občas si vyvětráme dveřmi, je tam přístroj na stahování vlhkosti a je nám tam dobře. Je to super a těším se na to. Myslím, že vznikne dobrá deska.

Na koncertech hrajete hit I Love to Hate you od britských Erasure s českým textem Láska tě spoutá. Od Depeche Mode, svých dalších idolů, jste ale nikdy nic neudělal, že?
Neudělal a myslím si, že ani nikdy neudělám. Protože pro mě je to taková meta, to je jako bych sáhl na Simple Minds nebo na U2. Ty Erasure jsem udělal opravdu jenom díky tomu, že jsme si nimi odjeli s Oceánem turné, kde jsme se s nimi seznámili. A těch 27 nebo 28 koncertů a DVD, které mám z jejich turné – to byl velký zážitek. Proto jsem vzpomínkově sáhl po jejich skladbách, které jsem měl rád. A které jsem si vůbec troufl udělat.

Slyšeli je ve vašem podání?
My jsme jim je pak přivezli do Mnichova na koncert... Tak jsem byl rád, že jsem je viděl, chvilku jsme pokecali...

Takže nostalgie?
(lhostejně) Taková nějaká... Tak Andy Bell válčí se svojí nemocí (zpěvák Erasure je HIV pozitivní – pozn. autora). Ale myslím si, že všechny desky, které dělají v poslední době, se vždycky někam posouvají. A DVD z posledního turné mají velice nápadité.

Zdroj: bulvar.denik.cz